O nevěřících Tomáších

neděle 14. červen 2009 23:13

Tuhle jsem se na vernisáži krajinářských fotografií seznámil s jedním Pražákem. Jmenoval se Jenda Nevímjakdál a byl to docela sympatický chlapík. Zašli jsme na pivo, protože bylo vedro a měli jsme si co povídat. Od výstavy a fotografování jsme se brzy dostali daleko do světa a po velice náročném okruhu (Afghánistán, centrální Afrika a Maďarsko) jsme se dostali zpět na naše území, k Temelínu. Z Jendy se najednou, tedy po třech pivech, vyklubal pesimista.

Zatímco na válku v Afghánistánu, hladomor v Africe a na maďarské ekonomické problémy znal „správný recept“ a předpovídal brzké vylepšení, atomovka v Temelíně pro něj představovala hrozného molocha, který nás všechny jednou spolkne a nebude úniku. Ve snaze zachránit jeho potápějící se optimismus jsem plácl, že příroda si i s Temelínem časem poradí. Že je daleko silnější než vůbec tušíme, a že o tom něco vím, neboť se přírodní problematikou bavím a dokonce také živím.
No, to jsem tomu dal! Možná se vyznám v hmyzu, ale rozhodně ne v lidských duších. Místo abych Jendovu dušinku pozvedl, srazil jsem ji svým plácnutím do lepkavého kalu bezbřehé skepse.
„A co, prosím tě, ještě studuješ? Všechno v přírodě už vyhynulo! Všechno jsme už zničili! A těch pár stromů a vrabců nestojí za to!“
Vzal jsem Jendu kolem ramen a vyšel s ním před hospůdku. Kolem nás poletovaly vlaštovky, nad nimi se proháněli křičící rorýsi a ještě výš kroužila poštolka. Z parku bylo slyšet pěnkavu a také hrdličku, kolem nás poletoval párek nervózních rehků. Než jsme se vrátili k nedopitému pivu přeletěl nad námi čáp a Jenda již začínal věřit mému povídání o zdejších netopýrech, kalousích, kunách a dalších nočňátkách. Než jsme dopili čtvrté pivo, přidal jsem informace o ledňáčcích, labutích, kachnách, lyskách a kormoránech.
„No, tak jo,“ připustil konečně argumenty zavalený Jenda. „Prostě tady na Moravě máte ještě zachovaný místa, kde je co chránit!“
„Ale Jeníku, já přece mluvím pořád o městě. Všichni ti živáčkové, co jsem zmínil, jsou jenom zlomkem toho, co s námi žije tady, ve městě! To přece není žádná divočina. To by jsi se mnou musel třeba na Pálavu, nebo do Podyjí. Tam bys teprve viděl to pravé“.
Měli byste vidět Jeníkův údiv. Hned se však vzpamatoval a zahuhlal.
„Ste prostě takový malý přírodní městečko, ale Praha, to je něco jiného! Tam už kácejí i poslední stromy na Karláku!“
„No Jendo, kam tě vede slepá vášeň? Ty zapomínáš na Stromovku a Petřín! A co Trója, Divoká Šárka a Prokopské údolí? Vždyť v Praze jsou desítky nádherných stepních a lesostepních rezervací! To nemluvím o spoustě parků a parčíků, zahradních čtvrtí ani o Vltavě, která se mění neskutečně k lepšímu!“
„A co severočeská hnědouhelná pánev?“ vítězně argumentoval nevzdávající se pesimista Jeník. „Měsíční krajina přece, ne? Hned za Prahou!“
„Tak to už trošku přeháníš, Jendo! Za Prahou máte třeba nádherné Křivoklátsko s Berounkou a romantické Posázaví, rozhodně ne hnědouhelné doly,“ odseknul jsem už trošku podrážděně. „A co se týká té měsíční krajiny – byl jsi tam vůbec někdy? Byl jsi, ty nevěřící Tomáši, někdy na nějakém starém a rekultivovaném nebo dokonce jen tak opuštěném díle? To, co tam člověk udělal s krajinou bylo nesmyslné a kruté. To, jak se příroda vrací do těch zničených míst, je však neuvěřitelné.“
Na tomhle místě, vážení, opusťme skeptického Jeníka. Ať si tam mudruje do svého piva sám. Koneckonců ten rozhovor netrval o mnoho déle. Když Jendovi došly argumenty vzpomenul znovu temelínského molocha, který beztak spolkne přírodu i zoology, stejně jako povaleče a lidi pracovité, a tak se úspěšně vrátil na samý počátek naší pivní debaty. Ať si tedy pražský Jenda mudruje, ale jak jste na tom vy? Také chodíte s očima zavřenýma a dušičkou zatemněnou? Také vy podléháte neustálým mediálním masážím o globálním oteplování a hromadném vymírání všeho živého? Opravdu nevidíte tu nekončící snahu všeho živého okolo nás žít naplno? Tu ohromující schopnost překonat i ta nejhorší období a nejtěžší ztráty?
Není to všechno hned. Pravda. Ona příroda totiž nespěchá. Oproti nám je přece jenom služebně malinko starší. Asi tak o čtyři miliardy let. Nebo i o víc. A dobře ví, že spěchat není kam. A není proč. Všechno má přece svůj řád. Jste-li hodně trpěliví, dočkáte se.
Naučte se dívat kolem sebe a vážit si toho přírodního kvasu a bujení. Zejména teď v létě, kdy budete mít fůru volného času.

Pavel Bezděčka

danielaNedovedu23:4918.6.2009 23:49:42
NULIZrovna jsem se vrátila16:3015.6.2009 16:30:13
Jirka B.Děkuji za antiblbonáladový článek11:5215.6.2009 11:52:33
Aleš ChalupníčekJsem rád, že je v tomto směru někdo10:0615.6.2009 10:06:51
NaďaHezký a09:3015.6.2009 9:30:36
josef hejnaPobavil jsem se i potěšil.08:3915.6.2009 8:39:14

Počet příspěvků: 6, poslední 18.6.2009 23:49:42 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Pavel Bezděčka

Pavel Bezděčka

Co vám nabízím: Causerie, eseje, bajky a jiné drobnosti o radostech žití. Prostě počteníčko pro dobré lidi.

Zoolog, co rád poznává nové, cestuje, fotografuje, kreslí a píše. Miluje život a všechny jeho formy i projevy, zejména humor.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.